Cesta ctností a neřestí: Lenost

Teď? V zimě? Mám psát o lenosti? Mám psát o čemkoli? Lidé se rozdělují na dva živočišné druhy – na medvídky, to jsou ti, co potřebují zimní spánek, a na … nevím, jsem teď příliš líná přemýšlet, jak se jmenuje zvíře, které pořád někde musí běhat, pracovat, tvořit, protože se nedokáže zastavit a odpočívat (mravenec?). My medvídci teď máme zimní spánek. Období klidu, pelíšků, zpomalených reakcí, mdlého myšlení, melancholického naladění… Jak sladce a kolébavě nás může lenost unášet… uspávat… vše kolem je tak klidné, nehybné, i uvnitř se roztéká ospalá netečnost… je to vlastně takové harmonické… takový mír… hluboký neměnný tón… dalo by se o tom psát dlouho… dlóóúúhó… ale proč, že? Mí sou-druzi medvídci tomu rozumějí, a mravenci to nepochopí a odsoudí. Nejvíc vypovídající by zde byla prázdná stránka. Tak, končíme? Pro dnešek?...

 

Medvídkům se ale někdy stane, že na ně přijde zimní spánek i v létě. Medvídkům se někdy stane, že branou letargie projdou nepozorovaně do Země otupění, spánku, necítění. Zapomnění. Zabloudí daleko od své síly, pevnosti, rozhodnosti, daleko od své duše, od vnímání hlasu svého srdce, od vědomí svých potřeb. Domestifikují se ve světě neostrých kontur – šedém, ale bez bolesti. Vzpomínáte, jak jsme v kapitole o Lakotě mluvili o sebezáchovném instinku? O instinktivní aktivní síle, která nás vede do života? Jíst, pít, konat, dosahovat, tvořit, nadechnout se, naplnit svoje potřeby, tak jak já chci? Představte si malé dítě, které přirozeně následuje proud této síly, chce si hrát, běhat, křičet, smát se, brát si, co se mu líbí… a představte si rodiče, který má své potřeby: Teď si nebudeš hrát, teď budeš jíst (spát). Nekřič. Neskákej. Nebreč. Čím silnější je podmaňování, tím nepříjemnější a bolestivější zkušenost dítěte. Jak se ale vyrovnat s takovým světem? Jek necítit bolest? V touze po lásce se necháme snadno ochočit. V touze po přijetí ochočíme svoji životní sílu: Teď ještě můžeš růst, ještě kousek, ještě… a stop! Dál už ne, tam už to není bezpečné. Každá buňka našeho těla si pamatuje všechny negativní zkušenosti, a tak mnozí, aby přežili, obrátili sílu svého dětského bezmocného hněvu proti své životní síle. Zavřeli ji pod těžký poklop. A je klid… Mír… Uf… Už na mě nemohou. Odpojím se od svých pocitů. Špatné je, že kolem běhá tolik mravenců. Asi slepých. Protože nevidí, že já jsem medvídek. Chtějí mě zapojit do akce, do práce, do zábavy – do toho, co baví je. Zase je to stejné jako tenkrát. Stejný tlak. Stejné podmaňování. Ale já jsem už velký Medvěd. Čím větší tlak, tím větší vzdor. Odborně se tomu říká pasivní agrese a má tisíce více či méně viditelných projevů. Pod maskou harmonie a vyrovnanosti mohu všechno – odložit věci, neudělat, přijít pozdě, zapomenout, nezavolat, nemluvit…

Někdy bývá pohled na mravence velmi stresující, protože nám připomínají, že existuje ještě jiný svět, protože dovolí naší duši, aby zašeptala: Probuď se. Podívej se, co je ve tvém životě opravdu důležité. Co potřebuješ TY?

To nejdůležitější v životě je zůstat živý. Ptáte se mě, kde v sobě najít sílu odklopit poklop, nechat život proudit, když to potřebuji? Když se potřebuji rozhodnout, říci NE, když přestane fungovat odkládání? (Mravenec vám to neřekne, tomu jde konání snadno. Zeptejte se ho ale, jak odpočívá, jak se umí zastavit a vychutnat si ticho, krásu, prázdno…) Ptáte se mě, jak to udělat? Teď? V zimě? Mě, medvídka? Odložíme to na příště, ano?

Nakonec, i mniši mají s hříchem lenosti své trápení. Dokonce i ti budhističtí. V thajských klášterech jednou z jejich prvních zásad je spát na tvrdém (dřevěném) lůžku nebo podlaze. Aby se jim ráno nechtělo spát, říkají, vážně. O středověkých mniších křesťanských zase píše Ann Maguirová (Stíny duše, Portál 1999): Lenost sváděla mnichy k tomu, že přes poledne usínali v celách, nebo je naopak v době modliteb cosi vyhánělo ven. „Ach, jak velká zahálka a lenost v našem stavu, že se tak brzo odchýlíme od Božské lásky“. … Lenost je nehybnost ducha, jež podrývá úsilí o dobro.

Lenost vždy byla označována za velký hřích. Když vztyčený ukazovák kněze zahrozí, probudí pocit viny. Ale zraněný sebezáchovný instinkt najde cestu, jak přežít. Jak přežít i pocit viny – medvídci to znají: čím větší tlak, tím větší pasivita. Člověk ale přece jenom není medvídek, někde v sobě má dar vědomí, svobodné volby. Kde? To se mě ptáte teď? V zimě?...

 

Hanka HAVLOVÁ, Lektorka emočních a sociálních kompetencí, VEVA CZ, s.r.o.