Když se věci náhle změní

Když se věci náhle změní

Michal Petr | 4.1.2012 http://www.michalpetr.com/kdyz-se-veci-nahle-zmeni/ 

Nikdo si je nepřeje. Každý je zažívá. Těžké chvíle, kdy se věci dějí jinak, než jsme si je představovali. Zmařené touhy, bolest ze ztráty, nejistota. V takových momentech se náš svět zatřese, ztrácíme půdu pod nohama a jen těžko hledáme nějaké východisko. Chceme, aby to skončilo – nebo raději vůbec nezačalo. Aby svět byl jako dřív. Ale on nebude. A je na nás se s tím smířit.

O krizích a jak se s nimi vyrovnat bylo už napsáno dost, mnohdy zkušenými a moudrými lidmi. Jelikož se však v osobním i profesním životě často potkávám se situacemi jako je odchod partnera, zjištění nevěry, potrat aj., dovolím si na toto téma krátkou úvahu.

Nepochybuji, že existuje široké spektrum životních situací, lišících se co do šíře, délky, hloubky a intenzity. To však nijak nezlehčuje tíhu a vážnost chvil, které jsou pro nás osobně velmi náročné.  Bolest je bolest a ztráta je ztráta, přestože rozumově chápeme, že „se stávají horší věci“. Je dobré vzít vážně a s plným dopadem vše, co se nám děje, i když zrovna máme to štěstí, že nám někdo neustřelil půlku obličeje nebo nevypálil barák.

Svět je ve své podstatě nejistý. Naše přání, aby se věci dařily, je pochopitelné, ale nevychází plně z reality života. Utrpení a bolesti se nelze vyhnout, byť se o to můžeme pokoušet. Otřesy našich jistot jsou součástí životního cyklu: potkají se dvě planety a jsou zvědavé, jak se jim daří. “Ále”, řekne jedna. “není mi ňák dobře. Chytila jsem lidi.” “To znám”, odvětí ta druhá, “to brzy přejde.”

Uvolnění do nejistoty jako cesta k opravdovosti?

Naše utrpení nás kontaktuje s utrpením dalších lidí na planetě a dává jistou perspektivu a podporu. Otřesy, propady, ztráty. Bolest je univerzální. Vše se někdy někomu už stalo či děje právě teď, mění se jen kulisy.

Jedinou jistotou je změna. Učme se s ní žít a sžít. Obejmout ji. Vdechnout ji – a vydechnout soucit se sebou i se stavem věcí. S důvěrou odevzdat, co nemůžeme změnit. Po malých krůčcích přinášet do bolavých míst ANO, kde sídlí NE. Nic jiného nám totiž nezbývá.

Přijetí neznamená souhlas. Můžeme říci ANO a přesto svou situaci a prožívání měnit. Ale již z jiné pozice: z otevřenosti a odevzdání. Takže ačkoliv se velká část našeho já brání a vzpírá právě prožívané skutečnosti, můžeme v sobě hledat a nacházet kapacitu celý tento odpor a nepřijetí obejmout a akceptovat.

Jde o opačný proces než je nám přirozené. Samozřejmě se bolestivé konfrontaci či náročnému uvědomění nějakého stavu raději vyhneme. Někdy je to dokonce dočasně jediná možnost, jak přežít. Následovat by ale vždy mělo zpracování bolestivého zážitku, jinak tímto přístupem jednoznačně ztrácíme.

Vše, co potlačujeme, nás tlačí. Vše, čemu se vyhýbáme, nás jednou dožene. Existenci a přímému pohledu se nelze vyhnout, jde pouze tento pohled odvrátit a oddálit. A to je škoda a ztráta času.

“Let it go, let it flow”

Nejde přitom o lineární proces, ale spíše o spirálu. Jeden den jste plní optimismu a důvěry, že vše zvládnete, hned druhý se však hroutíte pod zátěží toho všeho. Smíření se míchá s popřením (nechci, abych cítil, co cítím; nechci, aby věci byly jak jsou), naštváním, pocitem bezmoci a bolestí. Dovolíme-li si plně otevřít lidské zkušenosti, zažijeme možná ještě hlubší pocity zmaru a beznaděje. Vydržíme-li však, můžeme hluboce prožít okamžiky čisté a jasné prázdnoty, ve které se můžeme uvolnit. Nechat starosti a strasti plynout dál v řece života, až zmizí za zatáčkou a my jsme volnější a (snad) i o kousek moudřejší.

Ztráty a bolesti nás prohlubují, stáváme se více skutečnými, v kontaktu s životem, jaký je a ne s naší představou o něm. Můžeme vidět, jak iluzorní jsou klišé o šťastném životě bez potu a slz.

Nikdo nám nesliboval, že život je jen pohádka s dobrým koncem. Dobré konce existují – ne vždycky, ale možná častěji, než bychom si pomysleli, když se nám svět zrovna zdá černý. Někdy i v situacích, ve kterých bychom se raději nikdy neocitli, můžeme najít něco pozitivního a získat cenné uvědomění a potřebnou duševní výživu. Jde však o výsledek procesu aodvracet se od tíže ve snaze „mít už to za sebou“ tento proces jen zpomaluje.

Je třeba dopadnout na dno, vyplakat se, než “všechny slzy vyschnou a všechny bolesti se utiší”. Nezvedat hlavu příliš rychle, ale také se příliš nehroutit pod váhou, sebelítostivě naříkat nad těžkým nákladem a udržovat se v trápení, i když už bychom se mohli začít léčit. Je to tak, jak to je. Každý má své břemeno zátěží.Lépe se nám však ponese s rovnou páteří, než když budeme skuhrat a cítit se jako oběť.

Učme se tedy plavat v řece nejistoty, abychom se neutopili. Používejme zdroje vnější i vnitřní opory, abychom se sice namočili, ale ve zdraví a v souladu s proudem směřovali tam, kam tato řeka vede. Není pak jedno, že nevíme, kde skončí?

Vyšlo též v magazínu Psychologie.

Autor článku: Mgr. Michal Petr

Článek převzat z http://www.michalpetr.com/kdyz-se-veci-nahle-zmeni/