Rozhovor s Helen Palmer

Když se na vnitřní cestě staneme sami sobě největší překážkou

 

Rozhovor s Helen Palmer, zakladatelkou světové školy enneagramu - systému, který nabízí pochopení psychologické struktury osobnosti v kontextu spirituálního rozvoje. Přesně rozkrývá překážky, které brání jednotlivým typům osobnosti na cestě duchovního růstu. Nabízí i metody uvolnění se z těchto automatických vzorců osobnosti a tím i jejich překonání.

 

Helen, Vy jste u nás, v České republice známá tím, že jste prosadila vyučování enneagramu jako platného systému psychologie osobnosti na amerických univerzity, od září dokonce i na Harvard. Mnoho lidí chápe enneagram jako psychologický systém tak, jak je často prezentován v knihách. Vy však mluvíte také o tom, že jde o spirituální systém.

Začala jsem učit enneagram začátkem 70. let na univerzitě J. F. Kennedyho, což v té době byla jediná univerzita v USA, která se zabývala vědomím a jeho rozvojem. Jinde od sebe byly psychologie a spiritualita zcela oddělené. Oddělení, kde jsem pracovala, bylo hodně otevřené. Měla jsem za úkol připravit ke státním zkouškám klinické psychology a sociální pracovníky. Chtěla jsem tyto lekce naplnit enneagramem. Ten by však sám o sobě nesplňoval podmínky pro státní zkoušky, tak jsem lekce nazvala „diagnostika a léčba“ - stal se z toho velice populární kurz, především proto, že jsem výuku enneagramu postavila na rozhovorech s účastníky.

 

Jak probíhaly rozhovory s účastníky kurzu?

Šlo o rozhovory s normálně až velmi dobře fungujícími lidmi a tedy o zkoumání dobře fungujících variací patologických kategorií, které byly běžně vyučované na univerzitách. Takže klíčovou otázkou rozhovorů bylo: „Popište, jaké to je, když jste opravdu fixovaní ve svém typu, ve své charakterové struktuře - jaké to bývá v nejhorší podobě?“ Ptám se tak proto, že lidé, kteří třeba dnes už nejsou tolik fixovaní ve svém typu osobnosti, ale po nějakou dobu svého života byli, podávají nádherné popisy patologie - navštívili tuto „oblast“, ale ne na příliš dlouho.

Autentické rozhovory umožnily studentům mnohem lépe pochopit všechny studijní materiály o patologii a poruchách osobnosti, protože se z rozhovorů dozvídali například o tom, co jakému typu osobnosti pomohlo, jaký druh terapie byl pro ně vhodný – všechny druhy informací, které jsou běžně vynechávané.

 

Co ještě přinesl tento kurz vašim studentům?

Vyučovala jsem jej deset let a účastnily se ho stovky lidí. Bylo to vlastně učení ennegramu, který se zabývá zdravými, normálně fungujícími lidmi a popisuje typovou strukturu jejich osobnosti jako specifickou překážku k meditaci a modlitbě. Šlo o nové pochopení psychologické struktury jako překážky ke kontemplaci – nikdo se na to takhle dřív nedíval.

Proto se tento kurz stal populárním pro mnoho meditujících, kteří ve své meditační praxi dosáhli určité úrovně, ale nemohli jít dál – potřebovali poznat svůj typ, pochopit témata své charakterové struktury, která jim bránila jít v jejich meditaci ještě hlouběji. Druhou půlku studentů tvořili psychologové, kteří chtěli vědět, jak kontemplace může pomoci jejich pacientům a klientům.

Nyní je samozřejmé,  že dva stavy mysli, podmíněný a zvykový stav mysli, jenž nazýváme typem, a receptivní stav mysli, kde se uvědoměle díváme na typ osobnosti jako na sled kategorií a pohybujeme se v oblasti uvědomění bez typové struktury, jsou naprosto nesrovnatelné, jde o dva zcela odlišné stavy mysli. Zkoumali jsme však to společné, jakési rozhraní mezi spirituální praxí a psychologickým vhledem – což je v podstatě má práce za posledních 20 let.

 

Jaký je tedy rozdíl mezi psychologickou a spirituální prací na sobě?

Můžete mít vhled bez uvolnění emočních a kognitivních struktur vašeho typu, můžete mít obdivuhodné vhledy, jež reflektují vaši minulost, vaše vzorce… dokonce můžete i vidět nejen obsah toho, co si myslíte, ale i vzorce toho, jak myslíte, jak vaše mysl třídí informace – s vhledem se dostanete do určitého bodu. Ale uvolnit své kategorie myšlení a cítění, nechat je úplně rozpustit v aktivní meditaci, to je něco zcela jiného. To jste si naprosto vědomi, že nejste svými myšlenkami, svým cítěním, svými pocity; že jste uvědoměním, které je od toho oddělené. Když se díváte na svůj psychologický typ, je to všechno o myšlenkách, cítění, pocitech – není to o odevzdávání se tichu, ale o struktuře typu.

 

Často říkáte, že enneagram je psychologie pro zdravé lidi…

Jedním z problémů systému jako je enneagram je v tom, že pochází z dávné historie a je zde díky tomu poměrně silná jazyková bariéra, takže pro jeho sdílení musíme pracovat s psychologickými termíny. Je tu však také problém s psychologickou terminologií, protože ta je zaměřená na patologii, kdežto enneagram je systém pro normálně a velice dobře fungující lidi. Materiál enneagramu nebyl vůbec objeven v psychologických studiích, ale v klášterní praxi, ve 4. století n.l. Když čtete, jak tenkrát popisovali typ a překážky, které brání tichému vnímavému stavu mysli, tak je to jako z dnešních dnů. Je docela úžasné, že závist je dnes stejná jako byla kdysi… Když se nad tím zamyslíte, jsou to opravdu velmi staré vzorce obrany… pýcha, lakota, závist, nenasytnost… kdo je nezná? Jsou starobylé, byly zapracovány do moderní psychiatrie na jiném jazykovém základě - až by to vypadalo, že mluvíme o dvou různých systémech: buď spirituální enneagram nebo moderní psychiatrie, jako by od sebe byly odděleny - a ony nejsou.

Před měsícem jsem měla workshop pro asi 600 lidí z pomáhajících profesí. Zajímavé bylo, že se nedali odstrašit spirituálním jazykem, byli nadšení, pokud jim tyto principy byly nabízeny v jazyce, kterému oni rozuměli – takže např. o typu 6, kterému říkáme Loajální skeptik, lze mluvit jako o osobnosti inklinující k paranoie. Když použijete klasický jazyk, jejich uši se okamžitě otevřou, protože to poznávají – „Á, to je můj klient!“  Tímto způsobem jsem prošla všemi devíti typy, které se v enneagramu objevují, a používala jsem psychologická označení (např. u typu 2 - Dárce jsem mluvila o histriónských osobnostech, u typu 1 - Perfekcionisty jsem mluvila o kompulzivních typech apod.). Dále jsem jim ukázala léčivý aspekt spirituální praxe (meditace, cvičení bdělé pozornosti) specifický pro tu kterou osobnost a nabídla jim případovou studii.

 

Na univerzitě již dlouhou dobu vyučujete také intuici. Jak může enneagram jako systém pomoci rozvoji intuice?

Intuice -  to je široké téma. Intuice v podstatě je přijatá moudrost, přijaté vědění, které přichází z bytí v přítomnosti a vnímavosti ke všemu, co je. To je lístek ke vstupu výš – být v přítomnosti a být receptivní, vnímavý. Typová struktura toto nemá ráda - má ochrannou funkci, nechce jít zpět tam, kde jsme byli zranění, když jsme byli otevření a vnímaví.

 

Když jsem začala v 70. letech učit intuici, rozpoznala jsem v lidech několik specifických druhů intutivních vzorců. A ukázalo se, že jsou hodně vztažené k enneagramovým typům. Například Devítka v enneagramu je obsesivní typ, pasivně-agresivní – to je klinický popis. Tito lidé jsou ale velice intuitivní v rozpoznávání a přijímání kvalit bytí druhého člověka, téměř do té míry, že zapomenou sami na sebe, vymění sebe za druhého. Je to intimní, intuitivní otevření, jsou velice spojení s tím druhým člověkem. My bychom to v klinické praxi mohli nazvat závislostí, obsesivností, pasivní agresí, prostě patologií. A ačkoliv to možná má tuto příchuť, je to vysoce intuitivní způsob – být tak spojený s druhým, že v sobě poznávám jeho emoce, rozpoznám vzorce měnící se nálady druhého člověka. Měla jsem například jednu klientku typu devět, která říkala: „Já cítím takovou vazbu k druhým lidem, ne k jednomu, ale všeobecně, že už někdy nevnímám ani sama sebe“. Kdyby přišla někam do ordinace, tak by to znělo jako opravdová patologie – ale oni jsou velice dobře přizpůsobení, mají práci, domov, děti, jsou v pohodě, nejsou patologičtí – mají pouze mechanismy typu devět. A mají nevýhodu, kterou oni vnímají jako přítěž, v tom, že ztrácejí sami sebe v druhém člověku.

Také si pamatuji na mladého muže, který byl muzikantem, velmi talentovaný, hrál na klasickou kytaru a dostal velice zajímavou nabídku, kde měl podepsat smlouvu. Jenže současně hrál v triu a oni nechtěli trio, chtěli jen jeho. Cítil se úplně rozpolcený - tak moc se zajímal o to, co se stane s jeho přáteli. Vzpomínám si na něj, když popisoval sám sebe, jak sedí v místnosti sám a přemýšlí o svých přátelích a cítí se s nimi tak spojen, že cítí jejich emoce, jejich stres – a tohle vše bylo pro něj velice zatěžující, chtěl z toho utéct. Vstupenkou k jakémukoliv tréninku intuice pro něj bylo prvně se naučit jasně rozlišovat: tohle jsem já a tohle je druhý. Mohl to udělat tréninkem své pozornosti. Pak byl schopen dokonce zlepšit svou schopnost, vědomě ji řídit, lépe s ní zacházet.

A opět to není patologické – jen si představte někoho, jak říká: „Ztrácím sám sebe v druhých lidech“, to je buď práce pro kněze nebo psychiatra (smích).

 

Děkujeme za rozhovor.

Hanka Havlová, Michal Petr